Mára Holeček shockuje. Další prvovýstup! Chamlang pokořen.

Neuvěřitelný se stalo skutečností. Poprvé na světě byla pokořena severozápadní stěna nepálské hory Chamlang a my máme to štěstí, že jedním ze dvou odvážlivců je náš Mára Holeček! Společně se Zdeňkem Hákem předvedli husarksý kousek a shock pro celý horolezecký svět. Přečti si článek přímo z Márova pera a čekuj neuvěřitelný fotky.

DEN 0: Začátky bejvaj růžový.

Čtrnáct dní před příchodem do Base campu, jsme čas vyplnili běháním po údolích, úbočích a kopečkách. Naše aklimatizace plynula, bez velké bolesti občas podpořená voltáží San Miugelem pilsner.

Až do momentu, kdy se vystavěly na zelené louce první dva bivakovací stany, kde byli dva kuchaři, dva nosiči a dva účastníci (myšleno já Maara a Hook), to šlo jako denní navlékání perlového náhrdelníku. Ve stejný moment přiběhla i jedna záda, která nás jako jediná nebolela. Byl to Antenzing Sherpa, který přinesl 20ti kilový batoh s lezeckým cajkem. Vzápětí po složení nákladu se otočil na patě, a zase zmizel, jak pára nad hrncem. A my zůstali uprostřed hor úplně sami.

 

DEN 1: Chamlangu vs Mára – 1:0.

Nástup na ledovec pod stěnu začal 16. května. Máme s sebou bivakovací stan, jedno osmdesátimetrové lano průměru 7milimetrů, šest šroubů do ledu, 5 skob, 5 friendů. Jídlo na pět dní a tři plynové bombičky. Nesmím ještě zapomenout na přibalené štěstí v batohu.

Následné brzké mrazivé ráno, bylo prosáklé napětím následujících dní. Hned od počátku nás první metry přivítaly nepříjemným mixovým lezením, které pokračovalo šikmo ubíhající rampou. Boj o každou píď. Po hodinách bitvy jsme dolezli na místo bivaku, schované pod skalním převisem, který skýtal naději, že padající kameny a sníh nás přeskočí.

Hora nám v průběhu dne předvedla, že dokáže pustit pěknou lavinu ze svého držení. Okamžitě se srdce sevřelo v představě, že v daném místě bychom se právě nacházeli. Obzvláště, když přes ně stejně musíme dříve nebo později prolézt. Zatlačujeme oba dva děsivou představu někam hluboko do zapomnění.

 

DEN 2: Náročný a úžasný zároveň.

Druhý den začal skalním koutem, který přešel do ledového pole, nad kterým visel jak sekyra obří sérak, z nějž průběžně odpadávaly kusu ledu. Tento úsek bylo třeba prolézt co nejrychleji a snížit možnost střetu s padajícími ledovými úlomky.

Po strmém ledu následoval průlez kolmým osmdesátimetrovým úsekem, z boku přilepené ledové masy, který nás vyvedl již nad tento pás séraků. Jednalo se o těžký mixový terénem, vedoucí zároveň až k našemu druhému bivaku.

Ten se nacházel již nad tímto výbušným místem. Naštěstí se tam na horní hraně sérakového pásu objevila poměrně rovná ledová police, částečně z boku chráněná. Zároveň velice chladivé místo na spaní. Přeci jenom ta masa ledu teplo nevyzařuje, což je jasný. Nicméně těch předchozích pár desítek metrů mělo své lezecké kouzlo. Exponované těžké lezení s rostoucí hloubkou pod nohama. Přitom plíce zatím stíhaly včas nabírat vzduch, takže pro lezecké srdce opravdu krásný zážitek.

 

DEN 3: 700 metrů nekonečna s romantickým koncem.

Třetí den byl klíčový, jelikož se jednalo o nejdelší lezecký úsek 700 metrů, s nutností dosáhnout až horní skalní bariéry. Neexistovala jiná varianta, pokud jsme chtěli mít šanci pokračovat dál. Riziko spočívalo v tom, že v momentě, kdy se vstoupí do této etapy, musí se pokračovat a není rozumné cesty zpět.

Padlo rozhodnutí jít dál, a tak jsme se začali prosekávat sněhovými varhanami, které z dálky připomínají plisovanou suknici. Místy míjíme příjemný firn, ale také led tvrdý jak beton. Připomínalo to sisyfovskou práci, kde veškeré snažení se míjelo účinkem. Průlez nakonec nebyl ani tak technicky těžký, ale po sečtení desetitisíce pohybů, byl fyzicky velice vyčerpávající. Nehledě na to, že jištění v průběhu délek, nebo i při současném lezení nás obou, se dá diplomaticky označit za skromné.

Den neměl konce a nebylo možné stále najít místo na třetí bivak. Nakonec nezbylo než se vtěsnat na maličkou sněhovou poličku sevřenou mezi skalním koutem. Hook se ujal vaření, jako obvykle a rozpuštěný sníh smíchaný se šťávou rychle zavlažoval vyschlá hrdla a kroutící se vnitřnosti.

Noc byla peklo. Nemohli jsme stále najít způsob, jak do prostoru na půl zadku dostat dva, a ještě k tomu celá dvě těla. Nezbylo než se položit na Hooka. Nezávislý pozorovatel by řekl něco v duchu, dvě do sebe zakouslé larvy. Však nevábné provedení, nakonec slavilo svůj úspěch. Každý z nás na chvilku ve spánku zadřel a mohl tak ušetřit trochu sil.

 

DEN 4: Poslední den před vrcholem.

Čtvrté ráno bylo těžké k rozhýbání. Hned první metry vedly přes skalní prahy, které vyplňoval starý tvrdý led. Přemluvit hroty, aby v něm držely, stálo nejedno přemlouvání. Po sto metrech následovalo totéž známé, již z předchozího dne. Ledofirn pod úhlem sedmdesáti stupňů a místy i strmějším. Zdálo se, že kopec stále pocitově před námi roste, místo toho, aby ubýval. Někde ale musí mít konec.

Také že ano. V odpoledních hodinách jsme překulili poslední výšvih a najednou stáli na ostrém hřebenu, který nám nabídl výjimečnou podívanou světa na druhé straně. Hodně foukalo a bylo hluboko pod nulou. Podle GPSky, se náš vrchol nacházel necelých sto výškových metrů a tedy dalších dvě stě metrů v hřebenu od nás.

S blížícím se podvečerem vichr sílil a přinášel mraky, které se začaly s prudkostí převalovat přes vršek. Najednou jich bylo všude plno a ukradly do svých dlaní okolní svět. Naštěstí tohle neutěšené místo nabízelo ucházející plac pro stan. Mrkli jsme na sebe a bez jakýchkoliv slov proběhlo rozhodnutí. Stavíme čtvrtý bivak, hotovo. Vrchol do rána neuteče.

 

DEN 5: Jak zakufrovat?

Naše následující páté ráno vedlo hřebenem přes řadu vrcholů Chamlangu včetně toho hlavního, až do místa, kdy začal tenký hřeben spadat do jižního ramene hory. Zima byla vlezlá, přičemž vstupovala do všech ohybů oblečení, hnaná silným vichrem. Výhledy na všechny strany měly magické kouzlo.

V deset hodin jsme minuli hlavní vrchol, přičemž zastávka měla jen pár minut pro několik záběrů na kameru. Lesk a bída horolezcova, neboli úspěch bez ovací. Skutečná radost čeká až dole, kam také ještě nemusíme nikdy dolézt. Však raději nepředjímat smutné konce.

GRATULACE KLUCI!

Musíme proto spěšně dál, ale naše kroky začaly zpomalovat. Důvodem nebyla výška, ale terén. Žiletkový hřeben rozdělující kopec na dvě strany, byl jak Jekyll and Hyde. Dalo by se tam nejlépe postupovat, nicméně severní srázy tvořil drobivý led a východní stranu našlehal vítr do sypké pěny. K tomu přibyly skalní prahy, vyžadující slanění. Celá ta linie bílého hada tvořící hřebínek, při pohledu ze shora vypadala, že visí jen ve vzduchu. Nekonečný kilometrový hřeben bez možnosti odjištění.

S přibývajícím časem přišla od údolí neprůstupná mlha. V jednom místě jsem udělal chybu a dostal nás mimo směr. Jeden by řekl, že v takovém terénu to není možné. Ale je! Naštěstí zakufrování nebylo až tak dramatické. Stačilo jako připomenutí, že když není nic vidět skrze bílou tmu, nezbývá než čekat. Obzvláště ve chvílích, kdy pod nohama je díra do pekel a za každým špatným pohybem čeká více než tisícimetrový skok. Znamenalo to udělat další nechtěný pátý bivak, jenž ležel ještě stále hodně vysoko, víc než bychom si přáli.

Malá police překrytá ledovým kšiltem byla v daný moment naše záchrana. V kvapu jsme doupravili místo a za několik málo minut už stál náš hotel Savoy. Došlo nám jídlo, jen dvě čokoládové tyčky pro dva hladové žaludky tvořily večerní menu. Vše jsme měli už mokré a zmrzlé, přičemž fyzická únava se hlásila při každém pohybu, i psychika se chýlila ke svým limitům.

 

DEN 6: Zima přichází.

Po další noci plné vášní následoval průstup divokým ledovcem. Slézali jsme postupně hodinu za hodinou, dokud byl labyrint průchozí. Pak nastalo bezpočet míst s kaskádovitě seřazenými trhlinami, kde jedině ledovcové hodiny a následné slanění umožnily průstup.

Pokračovali jsme, dokud nás opět nezastavila hustá mlha. Dalšímu šestému bivaku nebylo vyhnutí. Přesto jsme zuby nehty ještě s čelovkou na hlavě bojovali o další nižší metry. Nic naplat, proti bílé nicotě valící se z údolí byla naše snaha marná. Nastalo smíření s osudem.

Stavíme stan pod obřím ledovcovým odlomem. Je to jak spát v otevřené tlamě žraloka. Nevíte jen kdy sklapne. Noc jsme problouznili v horečnatých útržcích. Naše těla již neměla čím vytápět a od nohou šel plíživě chlad do celého těla.

 

DEN 7: KONEČNĚ!

Sedmý den byl vysvobozením a únikem k životu. Ráno následovalo pár slanění, a ještě několik hodin scházení po moréně. Hotovo! Konečně zase šlapeme loukou.

Dostali jsme se po 160ti hodinách ze spárů a vlivu nelítostné hory. Slunce se opírá do tváří a chlad zůstal za zády. Strháváme oblečení a jen tak ve spodním prádle leháme na provoněnou trávu.

Maara

 

Moc díky Marku za neuvěřitelnou reprezentaci a jednoznačně nejshockujícnější místo, kam se kdy naše logo nebo čokoládová tyčinka dostaly.

 

A ty se nestyď a nech klukům gratulaci v komentářích. Fakt si ji zaslouží, tak kdy jindy než teď?

#ShockYourself


Sleduj náš YOUTUBE

Sleduj náš Youtube

Omrknout v novým okně

Objev podobné články

5 shockujících hororů, které jste ještě nehráli.
Opakovaný děs už není děsem. Nebo minimálně už není takovým, jakým byl tehdá poprvé. Je super, že se u Outlastu, Amnesie nebo u Alien: Isolation…
Dočíst celý
Challenge Accepted: Graffiti a Laser Show! aneb rozhovor s umělci.
Čas letí jako voda a Art Challenge už máme za sebou! Přečti si, co všechno to obnášelo, jakej zážitek si výherci odnesli a mnoho dalšího. Tenhle…
Dočíst celý
Challenge Accepted: Horor v Birminghamu!
Psalo se léto roku 2019 a skupina odvážných v čele se Zorkou Hejdovou přijala výzvu a odletěla do daleké Anglie, aby se přesvědčili o blížící se…
Dočíst celý